Z mého deníku - 9. duben 2011

27.12.2012 20:07

A máme opět kus života za sebou. Je tu jaro v plné síle a já se nemůžu dočkat, až půjdu zase ven. Panička mi to dává najevo. Zlobí se. A má proč. Dělám pěkný čurbes. Nejraději si škubu noviny na malé kousky, z klacíků vyrábím mrňavé třísky (dobře zatrhávají ponožky a punčochy), hrabu pod balkonovými dveřmi, abych si udělala tunel ven, nebo si vyřizuji účty s rohlíkem či proutěným košíkem. Vlastně s tím, co z něho zbylo.

Ven chodím nejraději v noci, tak kolem půl páté ráno. Je tam klid, ptáci jsou k lovu jen pro mě, kočky utíkají jen přede mnou a já nemusím utíkat před auty ani koly. Zatím je ještě nechytím, vždycky mi uletí nebo utečou na strom.

Odpoledne řádím na zahradě. Moc se mi líbí vinná réva. Babička se na mě zlobí, že jsem vytyhala všechny stáleplodící jahodníky z malých květináčů, ale když ty květináčky se tak dobře drží a nosí a pohazují a vyhazují. To je legrace. A ještě mi moc chutnají staré sandály z kůže.

Je to skoro jako ucho, které si doma schovávám. Přenáším ho z místa na místo, jednou do obýváku, podruhé do ložnice. Pak zase naopak. Schovávám si ho do květináče, ale ten je malý a nedá se přikrýt. Pak taky do krabice v obýváků, kde mám drobnůstky. Vyhážu je, pak tam dám ucho a opět zakryju. Čumáčkem si ucho zahrnu kousky novin a papíru. Ještě lepší skrýš je v posteli. A to nejlépe pod peřinou. Ale dostat se pod peřinu je problém. Hrabu, hrabu, pak si počkám, až ji panička nadzvedne a ucho si tam pěkně šoupnu a zakryju. I tu kostičku z hovězích žeber. To se panička divila, až šla večer spát.

Největší radost mám z běhání s ostatními psími kamarády. Na cvičák tento týden nejdeme, protože není pro nás malé. Škoda, protože všechny starší mazánky pořádně proženu, nejen bulteriéry, ale hlavně malamuta. (Ještě si nepamatujeme jejich jména.Brzy se to naučíme.)

V pátek jsme se s Pavlínkou vypravily (i s paničkou) za babičkou do Liptálu. Mají tam taky psí kamarády - byl tam i Bonýšek od Michalky. Ten byl bezva, moc jsme si pohráli a mě se moc líbíl. Byl na mě hodný a já na něho taky. Pěkně jsem mu olizovala čumáček a něžně hryzkala do nosu a ucha. A on si to nechal líbit.

Tak to jsou největší novinky z mého psího života, není to život štěněte? Kdopak že to napsal? Čapek? Který? Karel nebo jeho brácha? Bohužel se nejmenuji Dášeňka, ale Calypso Čertovo kopýtko a to je fakt pravda.